SubmenuZavřít

Hlubinné úložiště

Ukládání radioaktivních odpadů má více než šedesátiletou historii. Během počátečního období jaderného zbrojení, a především v důsledku prudkého rozvoje jaderných elektráren, se radioaktivní odpady začaly hromadit. Odborná veřejnost byla postavena před otázku kam je umístit, aby nemohly negativně ovlivňovat člověka a životní prostředí. Zneškodňování nízko a středněaktivních odpadů bylo brzy úspěšně vyřešeno jejich ukládáním do povrchových úložišť.

O vyhořelém jaderném palivu a vysokoaktivních odpadech se až do 80. let 20. století soudilo, že jejich trvalé odstraňování zatím není zapotřebí. Pro odklad okamžitého řešení bylo několik důvodů:

  • Uvedených materiálů bylo velmi malé množství.
  • Tyto materiály lze skladovat v mokrých i suchých skladech po dobu několika desetiletí.
  • Vzhledem k vysoké radioaktivitě je třeba tyto materiály dostatečně izolovat na dlouhé časové období a vybudovat pro ně účinný ochranný systém, k čemuž je zapotřebí shromažďovat dostatečné finanční prostředky.
  • Vyhořelé jaderné palivo lze za určitých podmínek přepracovat a znovu použít v nových typech reaktorů.

Konkrétní práce na hledání možných způsobů zneškodňování v některých zemích byly zahájeny počátkem sedmdesátých let uplynulého století. I když se dopředu tušilo, že nejvhodnější variantou bude ukládání těchto materiálů do hlubinných úložišť, zkoumaly se i některé jiné možnosti. Ty se však po důkladnějších rozborech ukázaly jako nevhodné. Například ukládání do věčně zmrzlé půdy narazilo na nejasnosti ohledně budoucího klimatického vývoje na Zemi, proti umísťování odpadů do hloubek 5-8 km pod zemským povrchem hovořily nejistoty ve výskytu sopečné činnosti nebo posunu zemských desek, které by mohly vyzdvihnout odpady zpět na zemský povrch.

Také ukládání do moře a pod mořské dno naráží na zákaz využívání moří a oceánů k ukládání radioaktivních odpadů (tzv. Londýnská konvence). Obtížně by se přitom prokazovalo, že nemůže dojít ke kontaminaci mořské vody a vodních organismů. Proti ukládání do antarktických ledovců hovoří zákaz o exportu radioaktivních odpadů do Antarktidy. A vystřelování odpadů do mimozemského prostoru se ukázalo jako velmi neekonomické a neetické, ale i nebezpečné v případě havárie během vzletové fáze rakety.

Nakonec se dospělo k závěru, že nejvhodnějším způsobem bude uložení vyhořelého jaderného paliva a vysokoaktivních a dlouhodobých odpadů do hlubinných horninových formací. Tato varianta by měla vyhovovat jak po stránce bezpečnosti a technické proveditelnosti, tak po stránce ekonomické. Bezpečnostní rozbory prokazují, že existující horninové formace jsou schopny zachovat celistvost úložného systému po dobu statisíců až miliónů let. Také technické prostředky pro hloubení přístupových a úložných prostor jsou k dispozici stejně jako odzkoušené technologie pro transport a uzavírání jaderných materiálů do pouzder. Vyřešeno je i dlouhodobé financování výstavby a provozu úložišť, neboť většina zemí za tímto účelem již shromažďuje finanční prostředky.