Hlubinné úložiště bude sloužit k bezpečnému uložení všech radioaktivních odpadů
Hlubinné úložiště bude sloužit k bezpečnému uložení všech radioaktivních odpadů, které není možné uložit do povrchových a přípovrchových úložišť. Funguje na základě systému geologických a inženýrských bariér, které se navzájem doplňují. Nejvýznamnější bariéru představuje 500 metrů stabilní horniny. Inženýrské bariéry tvoří ukládací kontejnery a výplně ze speciální jílové směsi (bentonitu).
Každý rok jich v České republice vznikne přibližně 80 až 100 tun. Většinou se jedná o vyhořelé palivo z jaderných elektráren. Vzhledem k plánovanému zvýšení využívání jaderné energie a s tím spojené možné dostavbě nových bloků jaderných elektráren, bude tohoto odpadu přibývat. A to i v případě, pokud by se Česká republika rozhodla jít cestou přepracování vyhořelého jaderného paliva, jelikož i v tomto případě vzniknou vysokoaktivní odpady. Odpovědnost každého státu, který se rozhodl vyrábět elektrickou energii v jaderných elektrárnách, je i trvalé zneškodnění všech s tím spojených odpadů.
Sice je technicky možné skladovat vysokoaktivní odpady v povrchových zařízení, z dlouhodobého hlediska by to však znamenalo bezpečnostní riziko. V úvahu musíme brát i etickou a ekonomickou stránku. Bylo by bezohledné nechávat námi vyprodukovaný odpad budoucím generacím. Nejvhodnějším způsobem trvalého zneškodnění vysokoaktivních odpadů je hlubinné úložiště.
Varianta hlubinného úložiště musí splňovat přísné požadavky na bezpečnost a technické řešení. Bezpečnostní rozbory musí prokázat, že kombinace inženýrských bariér a horninové formace je schopna zachovat celistvost úložného systému po dobu statisíců až miliónu let.
Odborníci začali hledat způsoby, jak zneškodnit vysokoaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo, už začátkem 70. let minulého století. I když se dopředu tušilo, že nejvhodnější variantou bude jejich ukládání do hlubinného úložiště, zkoumaly se i jiné možnosti. Například:
- ukládání do věčně zmrzlé půdy, které narazilo na nejasnosti ohledně budoucího klimatického vývoje na Zemi
- umísťování odpadů do hloubek 5-8 km pod zemským povrchem, proti kterému hovořily nejistoty ve výskytu sopečné činnosti nebo posunu zemských desek, které by mohly vyzdvihnout odpady zpět na zemský povrch.
- ukládání do moře a podmořské dno, které naráží na zákaz využívání moří a oceánů k ukládání radioaktivních odpadů (tzv. Londýnská konvence). Obtížně by se přitom prokazovalo, že nemůže dojít ke kontaminaci mořské vody a vodních organismů.
- ukládání do antarktických ledovců, proti kterému hovoří zákaz o exportu radioaktivních odpadů do Antarktidy.
- vystřelování odpadů do mimozemského prostoru, které se ukázalo nejen jako velmi neekonomické a neetické, ale i nebezpečné v případě havárie během vzletové fáze rakety. Podívejte se na video, proč je tak obtížné narazit do slunce https://www.youtube.com/watch?v=LHvR1fRTW8g