Co je hlubinné úložiště a proč se bez něj neobejdeme

Hlubinné úložiště bude sloužit k bezpečnému uložení všech radioaktivních odpadů, které není možné uložit do povrchových a přípovrchových úložišť. Funguje na základě systému geologických a inženýrských bariér, které se navzájem doplňují. Nejvýznamnější bariéru představuje 500 metrů stabilní horniny. Inženýrské bariéry tvoří ukládací kontejnery a výplně ze speciální jílové směsi (bentonitu).

3 důvody proč se bez hlubinného úložiště neobejdeme

 

Vysokoaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo už existují

Každý rok jich v České republice vznikne přibližně 80 až 100 tun. Většinou se jedná o vyhořelé palivo z jaderných elektráren. Vzhledem k plánovanému zvýšení využívání jaderné energie a s tím spojené možné dostavbě nových bloků jaderných elektráren, bude tohoto odpadu přibývat. A to i v případě, pokud by se Česká republika rozhodla jít cestou přepracování vyhořelého jaderného paliva, jelikož i v tomto případě vzniknou vysokoaktivní odpady. Odpovědnost každého státu, který se rozhodl vyrábět elektrickou energii v jaderných elektrárnách, je i trvalé zneškodnění všech s tím spojených odpadů.

Dlouhodobá perspektiva

Sice je technicky možné skladovat vysokoaktivní odpady v povrchových zařízení, z dlouhodobého hlediska by to však znamenalo bezpečnostní riziko. V úvahu musíme brát i etickou a ekonomickou stránku. Bylo by bezohledné nechávat námi vyprodukovaný odpad budoucím generacím. Nejvhodnějším způsobem trvalého zneškodnění vysokoaktivních odpadů je hlubinné úložiště.

Hlubinné úložiště je nejbezpečnější řešení

Varianta hlubinného úložiště musí splňovat přísné požadavky na bezpečnost a technické řešení. Bezpečnostní rozbory musí prokázat, že kombinace inženýrských bariér a horninové formace je schopna zachovat celistvost úložného systému po dobu statisíců až miliónu let.

 

Odborníci začali hledat způsoby, jak zneškodnit vysokoaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo, už začátkem 70. let minulého století. I když se dopředu tušilo, že nejvhodnější variantou bude jejich ukládání do hlubinného úložiště, zkoumaly se i jiné možnosti. Například:

• ukládání do věčně zmrzlé půdy, které narazilo na nejasnosti ohledně budoucího klimatického vývoje na Zemi
• umísťování odpadů do hloubek 5-8 km pod zemským povrchem, proti kterému hovořily nejistoty ve výskytu sopečné činnosti nebo posunu zemských desek, které by mohly vyzdvihnout odpady zpět na zemský povrch.
• ukládání do moře a podmořské dno, které naráží na zákaz využívání moří a oceánů k ukládání radioaktivních odpadů (tzv. Londýnská konvence). Obtížně by se přitom prokazovalo, že nemůže dojít ke kontaminaci mořské vody a vodních organismů.
• ukládání do antarktických ledovců, proti kterému hovoří zákaz o exportu radioaktivních odpadů do Antarktidy.
• vystřelování odpadů do mimozemského prostoru, které se ukázalo nejen jako velmi neekonomické a neetické, ale i nebezpečné v případě havárie během vzletové fáze rakety. Podívejte se na video, proč je tak obtížné narazit do slunce https://www.youtube.com/watch?v=LHvR1fRTW8g