Ukládání radioaktivních odpadů má více než šedesátiletou historii. Během počátečního období horečného jaderného zbrojení, a především v důsledku prudkého rozvoje jaderných elektráren v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, se radioaktivní odpady počaly hromadit a odborná veřejnost byla postavena před otázku kam je umístit, aby nemohly negativně ovlivňovat člověka a jeho životní prostředí. Zneškodňování nízko- a středněaktivních odpadů bylo brzy úspěšně vyřešeno, a to jejich ukládáním do přípovrchových úložišť; například v České republice jsou v provozu tři takováto zařízení. O vyhořelém jaderném palivu a vysokoaktivních odpadech se soudilo, že jejich okamžité odstraňování není zapotřebí a že je nejprve nutné prošetřit i jiné možnosti, jak se těchto materiálů zbavit. Pro odklad okamžitého řešení hovořily tyto důvody:

• Uvedených materiálů je velmi malé množství – ve světě se za celou dobu existence jaderných elektráren nahromadilo pouze 200 tisíc tun vyhořelého paliva a 90 tisíc tun vysokoaktivních odpadů.
• Tyto materiály lze velmi snadno a bezproblémově skladovat v mokrých i suchých skladech po dobu několika desetiletí.
• Vzhledem k vysoké radioaktivitě je třeba tyto materiály dostatečně izolovat na dlouhá časová období a vybudovat pro ně účinný ochranný systém, k čemuž je zapotřebí začít shromažďovat dostatečné finanční prostředky.
• K tomu přistupuje ještě jedna skutečnost. Vyhořelé jaderné palivo, které bychom chtěli ukládat „navěky“, obsahuje stále ještě 96% nespotřebovaného uranu. Řada zemí nyní uvažuje ponechat přístup k uloženým materiálům s možností jejich vyzdvižení, přepracování a využití uranu a plutonia v nových, modernějších reaktorech, na jejichž vývoji se pracuje.

Konkrétní práce na hledání možných způsobů zneškodňování v některých zemích byly zahájeny počátkem sedmdesátých let uplynulého století. I když se dopředu tušilo, že nejvhodnější variantou bude ukládání těchto materiálů do hlubinných podzemních vrstev, zkoumaly se i některé jiné možnosti. Ty se však po důkladnějších rozborech ukázaly jako nevhodné: například ukládání do věčně zmrzlé půdy narazilo na nejasnosti ohledně budoucího klimatického vývoje na Zemi, proti umísťování odpadů do hloubek 5-8 km pod zemským povrchem hovořily nejistoty ve výskytu sopečné činnosti nebo posunu zemských desek, které by mohly vyzdvihnout odpady zpět na zemský povrch.

Také ukládání do moře a pod mořské dno naráží na zákaz využívání moří a oceánů k ukládání radioaktivních odpadů (tzv. Londýnská konvence). Obtížně by se přitom prokazovalo, že nemůže dojít ke kontaminaci mořské vody a vodních organismů. Proti ukládání do antarktických ledovců hovoří zákaz o exportu radioaktivních odpadů do Antarktidy. Nakonec vystřelování odpadů do mimozemského prostoru se ukázalo jako velmi neekonomické a neetické, ale i nebezpečné v případě havárie během vzletové fáze rakety.

Nakonec se dospělo k závěru, že nejvhodnějším způsobem bude uložení vyhořelého jaderného paliva a vysokoaktivních a dlouhodobých odpadů do hlubinných horninových formací. Tato varianta by měla vyhovovat jak po stránce bezpečnosti a technické proveditelnosti, tak po stránce ekonomické. Bezpečnostní rozbory prokazují, že existující horninové formace jsou schopny zachovat celistvost úložného systému po dobu statisíců až miliónů let. Také technické prostředky pro hloubení přístupových a úložných prostor jsou k dispozici stejně jako odzkoušené technologie pro transport a uzavírání jaderných materiálů do pouzder. Vyřešeno je i dlouhodobé financování výstavby a provozu úložišť, neboť většina zemí již shromažďuje finanční prostředky k vybudování hlubinného úložiště.

Je však třeba poznamenat, že nakládání s vyhořelým palivem a vysokoaktivními odpady se stávalo stále více předmětem veřejného zájmu, který se spolu s otázkami jaderné bezpečnosti vyvstalými zejména po havárii v Černobylu stal zdrojem nepříznivě ovlivňujícím rozvoj jaderné energetiky v mnoha zemích. Veřejností je neustále poukazováno na neexistenci bezpečného řešení a na skutečnost, že dosud žádné hlubinné úložiště nebylo uvedeno do provozu. Proto je nutné se tímto problémem usilovně zabývat a dokázat, že navrhovaná řešení jsou technicky schůdná, bezpečná a po sociálně ekonomické a etické stránce přijatelná.